Třetí olympiáda mikulovského kněze Oldřicha Chocholáče
Soči, Rio de Janeiro a teď Pchjongčchang. Tři olympijská zastavení římskokatolického kněze Oldřicha Chocholáče z Mikulova.
Součástí českého olympijského týmu na letošních XXIII. zimních olympijských hrách v jihokorejském Pchjongčchangu, které se konaly od 9. do 25. února 2018, byl i třiačtyřicetiletý kněz Oldřich Chocholáč. Oficiálním olympijským kaplanem byl už podruhé. Premiéru měl v roce 2016 v Brazílii na letních olympijských hrách a letos v únoru v Jižní Koreji si to zopakoval.
Zimní olympiády v Soči v roce 2014 se účastnil ještě jako fanoušek. „To byl můj velký splněný sen. Nezapomenutelný zážitek. A možná i díky této mé soukromé cestě přišla nabídka doprovázet českou výpravu na olympijské hry jako kaplan,“ vzpomíná Oldřich Chocholáč.
Svůj bezmála třítýdenní pobyt uprostřed olympijského dění v Jižní Koreji bere také jako velkou zkušenost a olympiádu hodnotí jako velmi povedenou a přívětivou.
Bydlel v hotelu nedaleko olympijské vesnice v horách a své pracovní zázemí měl přímo v olympijské vesnici v domě, kde bydlela česká olympijská výprava. Kdykoliv byl k zastižení i na telefonu.
Co má olympijský kaplan na starosti?
„Při vysvětlování, kdo je olympijský kaplan, vždy cituji slova papeže Františka, který tuto službu pojmenoval jako ‚službu přátelské přítomnosti církve‘. To je i moje úloha. České výpravě jsem zajišťoval duchovní službu, tedy možnost modliteb, bohoslužby či požehnání. K dispozici jsem byl kdykoliv, komukoliv z týmu, kdo to potřeboval, ať už byl věřící či nikoliv. S kým a o čem jsem během olympiády mluvil, však zůstane „zpovědním tajemstvím“.“
Jaký byl pro vás v Pchjongčchangu nejsilnější zážitek?
„Určitě to byly konkrétní rozhovory a setkání s našimi sportovci a pak i jejich nástup při slavnostním zahájení. Ale rozhodně silným momentem při tomto ceremoniálu byl nástup sportovců ze Severní i Jižní Koreje, společné jednotné Koreje, která vlastně neexistuje. To byly vidět silné emoce v touze po jednotě, usmíření a pokoji pro celý korejský poloostrov. To byl nesmírně silný zážitek, který se nedá ani popsat.“
A co sportovní zážitek?
„Tak určitě lední hokej. Byl jsem na posledních zápasech, které nedopadly nejlépe. Velmi silným emotivní zážitkem pro mne byl i medailový ceremoniál, kdy přebírala zlato Ester Ledecká a hrála se česká hymna.“
Měl jste čas podívat se někam i jako turista?
„Moc času jsem na to neměl a ani nebyla příležitost. Ale byla dvě místa, která se dala během těch necelých tří týdnů navštívit. A to v horách buddhistický klášter s typickou korejskou architekturou a druhým místem, byl olympijský park u moře, vzdálený od mého působiště asi 40 kilometrů.“
V čem byl rozdíl těch dvou olympiád?
„Samozřejmě jiné sporty a jiná sportoviště. V Riu byla jedna olympijská vesnice a v Jižní Koreji byly dvě. Jedna pro sporty na sněhu v horách a druhá vesnice je pro sporty na ledě. Ale hlavně tam byly velké mrazy a vítr.“
Jaký je váš vztah ke sportu?
„Mně je bližší individuální sport. Nejsem na ty kolektivní sporty. A mnozí moji kamarádi a přátelé se vůbec divili, že jsem olympijským kaplanem, když se sportem nemám moc společného. Já mám rád vodu a plavání. Mám rád teplo. Ale na zimní sporty se také rád podívám, nejraději v teple domova na hokej. Ale pokud to čas dovolí, tak jedu i na zápasy naposledy do Paříže na mistrovství světa.“
Jitka Sobotková, foto: archiv O. Chocholáč
