Za krajinou minulosti na Dunajovické kopce
Zima bez sněhu nemusí být pouze obdobím, které trávíme v teple domova s knihou v ruce, protože venku není nic zajímavého k vidění. Naopak. Zimní krajinou bez bujné vegetace i bez sněhové pokrývky může pozorný čtenář doslova listovat jako atlasem plným historických popisů a fotografií. Stačí se jenom naučit jazyk, kterým k nám krajina promlouvá. Ačkoli v zimním období jsou lépe než kdy jindy čitelné i ty krajiny, kde hlavním tvůrcem byla sama příroda, rádi bychom inspirovali k navázání dialogu s krajinou kulturní. Taková krajina je z velké části dílem člověka, který do ní vtiskává své potřeby, touhy i myšlenky. Kulturní krajina je jeho obrazem, a proto je potřeba se na ni dívat s porozuměním a stále znovu a znovu si klást otázku – chtěli bychom se v zrcadle vidět takhle?
Vhodnými místy, kde můžeme se sbližováním začít, jsou ta, kde naše odpověď bude pravděpodobně znít ano. Nejspíše jen málo z nás se ztotožní s nedozírnými průmyslově obdělávanými lány polí či vinohradů, to je krajina dávno odosobněná. Vypravme se raději tam, kde duch tvůrčí lidské práce přetrval i do dnešních dnů. Tentokrát na Dunajovické kopce – na hřeben chlumů západně od Pálavy, který je přirozenou krajinnou dominantou a ostrůvkem přírody v zemědělské krajině. Ostrůvkem z ptačí perspektivy na první pohled rozlišitelným od moře vinohradů a polí, které ho obklopuje. Avšak nebylo tomu tak vždy. Ještě před druhou světovou válkou, v době, kdy lidé využívali každého místa v krajině, kde jenom trochu šlo něco pěstovat, udělat seno nebo alespoň nechat popásat stádo, se i na kopcích čile zemědělsky hospodařilo. Pohledem do starých leteckých snímků se můžeme přesvědčit o tom, že v minulosti byl celý hřeben, podobně jako krajina pod ním, pokryt jemnozrnnou mozaikou drobných políček, vinohradů, mezí a luk, které oddělovaly roztroušené křoviny a solitérní stromy. Po druhé světové válce došlo k vysídlení původních obyvatel a později ke kolektivizaci a mechanizaci zemědělství. Plošné hospodaření se však do zvlněných Dunajovických kopců nehodilo, a proto zde zůstal poměrně rozlehlý kus spontánně zarůstající přírody, kde nám na historické hospodaření zbyly už jen do krajiny vepsané vzpomínky – pozůstatky „na motyku“ obdělávaných terásek, reliéfy úvozových cest nebo ovocné stromy roztroušené po obvodu zaniklých políček. Na Dunajovických kopcích můžeme takto číst krajinu na více místech, ale elévům doporučujeme začít na Liščím kopci v jižní části území, kde jsou památky na předválečné období nejvýraznější.
Kdybychom si přizvali na pomoc tlumočníky z říše rostlin, mohli bychom do historie krajiny nahlédnout mnohem hlouběji, na Dunajovických kopcích třeba až do časů poslední doby ledové. Ačkoli to na první pohled jistě není zřejmé, žijí tu totiž její pamětníci. To už je však jiný příběh, který můžeme nastínit někdy příště.
Helena Prokešová
