První Češi dobyli skrytý vodopád na Sibiři. Zdeněk Grůza z Mikulova byl mezi nimi
Zdeněk Grůza z Mikulova podnikl se třemi kolegy expedici k těžko přístupnému vodopádu Kinzeljuk v sibiřské tajze. Společně se tak stali vůbec prvními Čechy, kteří dobyli skrytý vodopád v nehostinné ruské přírodě. Náročná výprava, kterou doprovázeli i dva Rusové, trvala dva týdny.
Expedici k druhému nejvyššímu vodopádu v Rusku inicioval znojemský cestovatel Bronislav Mikulášek. „O svém nápadu mi řekl loni na Silvestra, a jak jsme byli v té novoroční euforii, tak jsem na jeho nabídku kývnul,“ vzpomíná Zdeněk Grůza. Sám už má stovky kilometrů nachozených, dvakrát absolvoval cestu do Santiaga de Compostela. Nikdy ale nebyl v tak odlehlé divočině, bez signálu, mimo civilizaci, kdy si veškeré jídlo a zásoby musel nosit v třicetikilogramovém batohu na zádech. Ale bral to jako výzvu a hlavně manželka Helena ho v expedičním záměru podporovala.
Cesta začala 26. července ve Znojmě, kde se čeští cestovatelé Bronislav Mikulášek, František Brychta, Martin Kaftan a Zdeněk Grůza potkali, a v ruském Krasnojarsku je pak doplnili dva ruští kolegové. Ti strastiplné putování k vodopádu už dříve zažili.
Samotná cesta k jedinečnému přírodnímu úkazu ukrytému hluboko v tajze nebyla vůbec jednoduchá. Mnohdy si Zdeněk Grůza, a nejenom on, sáhl na samé dno svých sil, setkal se s medvědy, šplhal po příkrých svazích, brodil se bažinami a kamenným mořem. Vidět 328 metrů vysoký vodopád Kinzeljuk však stálo za tu obrovskou dřinu. „Byla to nezapomenutelná krása,“ říká Zdeněk Grůza.
Osmdesát pět kilometrů od začátku cesty nehostinnou tajgou k jezeru pod vodopádem měli cestovatelé rozdělených na sedm dnů. Pak si dali zasloužený dvoudenní relax a vyrazili na třídenní cestu k řece. Do úplné civilizace je ještě dvě stě deset kilometrů převezla rybářská bárka.
Během cesty potkali i medvědy. „Šest z nich bylo docela plachých, a když jsme začali křičet, tak se vzdálili. Ale jeden nám zkřížil cestu a nepomohl ani zvuk speciální píšťalky na medvědy, kterou jsme používali. Museli jsme pak obejít celou skálu, abychom se s ním nestřetli. A druhého jsme přiměli k odchodu až po vystřelení světlic,“ komentuje zážitek Zdeněk Grůza.
Nepříznivé přírodní podmínky v sibiřské tajze nenahrávaly ani kempování. Najít rovné místo pro tři stany bylo mnohdy nadlidský úkol. Zároveň bylo nutné každý den uvařit, čehož se Zdeněk Grůza zhostil.
A co bylo na expedici, kterou čeští cestovatelé ve zdraví a plni zážitků ukončili 15. srpna, nejnáročnější?
„Bylo to celkově kruté, vůbec jsem netušil, do čeho jdu. První tři dny byly asi nejnáročnějši, než si tělo zvyklo i na tu obrovskou třicetikilogramovou zátěž na zádech. Denně jsme ušli průměrně dvanáct kilometrů. Byly to ale cesty necesty, obrovské převýšení, do kopce jsme lezli i po čtyřech. Je to tajga, nevíte, do čeho šlapete, je to taková hýbající se tráva. Problém byli i komáři, kteří nás otravovali celý den, navíc v třicetistupňovém horku. Sáhl jsem si na dno, byla to cesta pro opravdové chlapy a jedinečný zážitek,“ vzpomíná Zdeněk Grůza.
A na jakou další expedici se Zdeněk Grůza v nejbližší době chystá? „Nic tak dobrodružného momentálně v plánu nemám. Ale těším se na cestu s manželkou Helenou do Španělska, kdy podnikneme naši první společnou cestu do Santiaga de Compostela a do městečka Fisterra, které bylo považováno ve středověku za konec světa.“
Jitka Sobotková, foto: archiv Zdeněk Grůza
Zleva: Martin Kaftan, František Brychta, Bronislav MIkulášek, Zdeněk Grůza
