Roušky z Mikulova pomáhají i v Itálii
Švadlenky z Mikulova i okolí se nezištně zapojily do boje s koronavirem. Nejenom že pomáhaly doma v Mikulově, ale jejich výrobky pomáhají za hranicemi města i naší republiky. Velká zásilka roušek a operačních čepic pro nemocnice putovala během března a dubna do Břeclavi, Brna a Itálie.
Jednu z „mikulovských švadlenek“ a organizátorku dobročinné akce a pomoci pro Itálii Dášu Ondrouškovou jsem vyzpovídala. A jelikož se s Dášou osobně známe a mnozí z čtenářů ji dobře dlouhá léta znají také, tak si tykáme.
Kde všude se mohli lidé setkat s rouškami od mikulovských švadlenek?
„Myslím, že se mohli lidé s našimi rouškami setkat po celém břeclavském okrese, ale hlavně v našem městě Mikulov. Začalo to hlavně jako pomoc rodině, kamarádům, známým, ale pak byla potřeba dále a větší počty kusů, šilo se pro G-centrum, lékárny, obchody, LDN Valtice, pro vojáky, nemocnice atd. Byla poptávka každý den, a tak se stále šilo. Roušky byly potřeba. Pak přišla kamarádka, že jsou potřeba i operační čepice do nemocnice Břeclav. Zaujalo mě to a brala jsem to jako změnu v šití, roušky byly každý den. A čepice jsme zvládly také. Během jednoho dne jsme pokryly poptávku Břeclavské nemocnice a dne 25. 3. jsme poslaly 76 ks čepic.
Za tyto ušité čepice patří poděkování: Dagmar Hráčkové, Ilonce Salajkové, Haně Kořenkové Heleně Vacek, Pavle Krůzové a Melanii Černé.
Zdálo se nám, že Mikulovsko je již zásobeno, tak jsme se rozhodly pomáhat dále a přišly výzvy: Vojenská nemocnice Brno – tam jsme 6. 4. poslaly 356 ks roušek. Pro Vojenskou nemocnici Brno šily: Helena Petrželová z Dolních Dunajovic, Darja Molnárová, Hana Kořenková, Renča Březinová – MŠ Zelený ráj, Soňa Hříbová – MŠ Klentnice, Dagmar Černá, Silvie Pelant Janatová, Lenka Láznická, Dagmar Hráčková, Libuše Michalicová, Melanie Černá, Marie Kratochvílová z Březí.
Dále přišla výzva na ušití dětských roušek do Dětské nemocnice Brno a 15. 4. se tam odvezlo 1 295 ks roušek.
Na šití roušek pro Dětskou nemocnici Brno, kterou zorganizovala Silvie Pelant Janotová se podíleli:
Hedvika a Lenka Krškovy z Pavlova, Ilona Salajková, Hana Kořenková z Perné, firma Falkom a Veronika Komárková, Anna Ďuricová, Radka Kauerová a paní Bílíková, Dáša Černá, Eliška Michalcová z Hlohovce, Lenka Láznická, Dáša Ondroušková, Helena Vacek, Melánie Černá, Dáša Hráčková, paní Kratochvílová z Březí, Dana Lucová, pan Pokorný, Jiřina Šuterová ze Sedlece, Lenka Jadrná, Martina Dohnálková Kremlová, Martina Martinka Michalisková, Jarmila Svobodová, Iva a Miluše Gebauerovy, Hana Zejdová, Renata Březinová, Helena Petrželová z Dolních Dunajovic, MŠ a Obec Klentnice.
A zatím poslední výzva byla na pomoc Itálii.“
Proč ses rozhodla pomoci Itálii?
„Itálii navštěvuji už 30 let. Mám tam spoustu přátel a známých. Jsem s nimi v kontaktu. Když začala pandemie, telefonovala jsem si s nimi, vykládali mi, jaké mají problémy, jak je vše hrozné. Proto jsem se rozhodla okamžitě šít roušky a pomáhat lidem hned od začátku, aby průběh v naší vlasti nebyl tak hrozný. Žádný stát nebyl připraven a roušky v takovém množství nebylo možné okamžitě zabezpečit pro všechny lidi.
Do Itálie jezdím jak k moři, tak i lyžovat do hor. Je mi velmi blízká a lidi v Itálii nám ráda. A když jsem na stránkách ‚Česko šije roušky‘ viděla prosby na pomoc pro Itálii, neváhala jsem. Jednak tam byla prosba od Češky žijící v Itálii a žádala o pomoc s ušitím operačních čepic do nemocnic, to jsem si řekla, ty už umíme, tak to snad nebude problém. Roušky požadovali jakékoliv, dětské, mužské, dámské. Za chvíli se na stránkách objevila výzva ‚Pomoc Itálii‘ a tu zajišťovala firma MDT Brno. Kontaktovala jsem se s nimi a pomoc byla na cestě. Bylo mi jasné, že sama moc nepomůžu a čas letí, tak jsem pomocí sociální sítě Mikulov zadala výzvu na pomoc pro Itálii a co je potřeba a během 5 dnů byl výsledek – 378 ks roušek a 155 operačních čepic. Vše bylo posláno za město Mikulov.
Do této výzvy se zapojily dobrovolné švadlenky, které našily roušky a čepice zcela zdarma. Jmenovitě se na pomoci pro Itálii podílely: Libuše Michalcová, Martina Jonášová, Dagmar Hráčková, Lydie Kunderová, Jennifer Kunderová, Olga Končerová, Ilona Salajková, Renča Březinová, MŠ Habánská, Mela Černá, Jiřina Bilíková, Veronika Komárková, Radka Kauerová, Martina Dohnálková Kremlová, Martina Sapíková.
A 16. 4. kurýr zásilku vyzvedl a putovala do nemocnic v oblasti Brescia.
Všem patří velké poděkování za čas strávený u šicího stroje, za jejich píli a lásku, se kterou vše dělali.“
Kolik času jsi u šicího stroje strávila?
„Ze začátku jsem u šicího stroje seděla skoro celé dny. Měla jsem totiž naplánovanou dovolenou do Francie na lyže a ta se vlastně neuskutečnila, tak jsem celou dovolenou až do 2. 4. šila. Další dny jsem byla na home office, tak už jsem šila jen po večerech.
Když jsem začínala šít, tak byly požadavky obrovské. Ze dne na den vždy větší množství kusů, snažila jsem se všechny požadavky plnit. A požadavky byly stále… Trvalo to tak těch prvních 20 dní, od poloviny března do 5. dubna.
Hodně jsem šila po večerech až do ranních hodin, ale dá se říct, že i později jsem byla i více jak 6 hodin za šicím strojem. Začalo to opravdu nevinně, z počátku pro rodinu a kamarády, známé, pak jsem dala fotku na Facebook, že šiju a šiju a že je to stále málo… a tím se roztrhl pytel poptávek a šila jsem dál. Snažila jsem se každému pomoci. Přicházely stále větší nároky, a tak jsem na stránky Mikulov dala požadavek a zjistila jsem, že je nás spousta obětavých švadlenek v Mikulově a okolí, co šijí. A tak začala skvělá spolupráce na větších poptávkách, které jsme myslím úspěšně zvládly. A za to všem švadlenkám patří opravdu velké poděkování!“
Kolik jsi toho našila? Dá se to vůbec spočítat?
„Těžko přesně říct. Čepice vím, těch jsem celkem ušila 80 kusů, z toho 50 pro Itálii a 30 pro břeclavskou nemocnici. Roušek bude tak odhaduji od začátku šití kolem 800–900 kusů. Ale nic mě neodradilo, šiju stále, ale už spíše požadavky na zakázku, módní a doplňkové roušky. Ale kdyby bylo opět někde potřeba, věřím, že bych opět šila dál pro potřebné.“
Závěrem…
„Jsem ráda, že jsme se tak semkli, drželi pospolu, pomáhali si. Uvědomili jsme si, že je potřeba pomoci a nezaváhali jsme ani na chvilku a šli do toho a nebylo nás málo. Toho si cením nejvíce.
Poděkování patří samozřejmě na prvním místě všem švadlenkám. Ale je i plno ostatních lidí kolem, kteří se podíleli a podílí dále na pomoci jiným způsobem. Dodávali materiál, rozváželi roušky, dělali ochranné štíty, pekli, vařili a rozváželi jídla.
Vážím si všech, kteří neváhali a vložili do toho svůj volný čas, svoji energii a spousta z nás i finanční obnos. Věřím, že vše bylo k dobré věci a že vše zvládneme. Ještě jednou velké poděkování všem, kteří pomáhají!“
Jitka Sobotková, foto: archiv D. Ondroušková
