Z naší přírody – srpen
Posel z ledových dob na Dunajovických kopcích
Během svatodušních svátků roku 1923 se po cestách mezi políčky na hřebeni Dunajovických kopců procházel brněnský profesor botaniky Josef Podpěra. Nedlouho předtím v širším okolí Pavlovských vrchů objevil několik rostlinných skvostů, a jak sám napsal, nabyl dojmu, že se ve stínu Pálavy nachází podobných unikátů mnohem více. Dunajovické kopce jej nezklamaly – nalezl zde mandloň nízkou a z Československa do té doby neudávaný pelyněk dřípatý, tedy druhy, které dobře znal z jižní Sibiře a z několika míst v nejzápadnější Panonii. Zatímco mandloň nízká kvete brzy na jaře, na obdivování pelyňku nejlepší doba právě nastává, a proto bychom si o něm mohli říci pár slov.
Později se zjistilo, že rostlina, kterou zde Podpěra našel, není pelyněk dřípatý, nýbrž pelyněk Pančićův – endemit panonské pánve, který se vyskytuje pouze v Srbsku, Rakousku a na jižní Moravě. Na Dunajovických kopcích roste na několika místech na Liščím kopci v jižní části území. Dále jej najdeme na Pouzdřanské stepi a na Prostředním špidláku u Čejče; na obou těchto lokalitách jsou však jeho populace mnohem méně početné (řádově stovky resp. nižší tisíce prýtů oproti desetitisícům prýtů na Liščím kopci). Pelyněk Pančićův je druh otevřených suchých stepí, který v jihomoravské krajině zažíval optimum snad během poslední doby ledové. Krajina tehdy byla takřka úplně bezlesá, velmi suchá a chladná. Do dnešní doby na jižní Moravě na těchto několika místech přežil hlavně díky tomu, že se zde z různých důvodů nikdy zcela neuzavřel les. Je tedy jakýmsi botanickým dědictvím, skrze které k nám Dunajovické kopce promlouvají z mnohem dávnější historie krajiny, než by se mohlo na první pohled zdát.
Helena Prokešová, Správa CHKO Pálava
Pelyněk Pančićův (foto Kryštof Chytrý)