Vladimíra Brucháčková Závodná: Sport dobře připraví i pro život galeristky
Sport dobře připraví i pro život galeristky
Už jen do 12. června se můžete vypravit do Galerie Závodný na výstavu Hanse-Petera Rieseho, která shrnuje jeho kurátorské projekty v galerii za posledních 9 let. O výstavě, ale nejen o ní, jsme mluvili s Vladimírou Brucháčkovou Závodnou.
Galerie Závodný teď vystavuje kurátorské projekty Hanse-Petera Rieseho. Co se stane, když se do hlavní role dostane kurátor?
Kurátor většinou velmi dobře zná umělce a také jeho díla, která vznikají v delší časové ose a v určitých souvislostech. Hledá nejlepší způsob prezentace těchto prací v závislosti na prostoru, ve kterém se výstava uskutečňuje. Hans-Peter Riese má jako jediný kurátor zvenčí zcela „volnou ruku“ a může o instalaci přemýšlet svým vlastním způsobem. Spolupráce vyrůstá z hluboké vzájemné důvěry, která pramení ze společných předešlých realizací a také z faktu, že společně vždy prezentujeme umělecká díla přirozeně a neokázale, nepodporujeme super ego umělců ani monstrózní instalace, důležitá je pro nás kvalita samotných děl.
Hans-Peter Riese pro Galerii Závodný připravil dvanáct autorských výstav. Kdybyste měla tu spolupráci popsat jedním momentem, jednou větou nebo jedním obrazem, co by to bylo?
Společná vášeň, vzájemný respekt, dlouholeté hluboké přátelství.
Současné umění často působí jako disciplína pro zasvěcené. Jak zabránit tomu, aby galerie nebyla uzavřený klub, ale místo, kam se člověk nebojí vstoupit bez kunsthistorického slovníku?
Myslím, že pokud se lidé budou mít možnost setkávat se současným uměním pouze v institucích a galeriích, bude jim vždy trochu cizí. Jen si vzpomeňte – v době svého vzniku se díla impresionistů vylučovala z veřejných prezentací a demonstrativně házela do Seiny, proti stavbě Eiffelovy věže vznikaly masivní protesty. Každý z nás je více či méně konzervativní a je mu blízké to, co dobře zná, v čem vyrůstá. Jen tím, že se umění stává součástí veřejného prostoru, můžeme zvolna přivykat novým myšlenkám, formám i materiálům. Má velký význam zařazovat současné umění, architekturu i design s respektem a rozvahou do mozaiky historicky vzniklé zástavby. Zde se také časem ukáže, zda mají nové formy umění či architektury časovou platnost a zda veřejnost svůj počáteční odstup přehodnotí. Pokud by tento vzorec nefungoval, mohli jsme jako lidstvo zůstat bydlet již několik tisíc let v jeskyních.
Mikulov je město krásných kulis, vína a turistických tras. Jak se v takovém prostředí prosazuje galerie, která nechce být dekorací, ale živým prostorem pro přemýšlení?
Je to jako u všech jiných profesí. Pokud člověk něco dělá poctivě a vytrvá, většinou se úspěch dostaví. Galerie Závodný ale necílí na turisty, programově v nadnárodním měřítku prezentuje umění, které je určeno sběratelům a institucím. Upomínková díla u nás nenajdete. Prohlédnout výstavu si ale může úplně každý, nevybíráme vstupné.
Je pro vás vedení galerie spíš trpělivá kurátorská práce, nebo někdy i zápas o pozornost v době, kdy lidé rolují světem rychleji, než stačí přečíst popisku k obrazu?
Vedení galerie je z hlediska denní pracovní rutiny manažerský post, ve kterém musíte aktivity plánovat a organizovat s dlouhým předstihem. Termínová struktura výstav, transporty, pojistky prací, příprava tiskovin – všechny tyto úkony se nedají realizovat ze dne na den. Samotné návštěvy ateliérů či příprava instalace jsou pak spíše odměnou v denním kolotoči nutných činností. Vědomí, že někteří z návštěvníků přijíždějí do Mikulova právě kvůli galerii a jejímu programu, nás velmi těší.
Vaše dcery Anna a Ema letos s Bulldogs Brno vyhrály českou florbalovou ligu. Byl to pro vás okamžik, kdy se v hledišti zapomíná na galerii, umění i odstup a člověk je především hrdý na své děti?
Jsme sportovní rodina, stejně jako láska k obrazům se dědí i sportovní geny a vztah k půdě a vinařství. Všechny činnosti jsou nedílnou součástí našich životů, přináší nám radost a je skvělé, že je mohou sdílet tři generace jedné rodiny. A ano, fanoušci jsme hlasití a věrní, pokud je to možné, zápasy sledujeme přímo na místě. Já jsem vždy moc ráda, když se nikdo z hráčů nezraní, florbal se totiž velmi rychle proměnil z bezkontaktního sportu na tvrdou hru, dcery se ani nesnaží zakrývat všechny utržené modřiny a šrámy. Takže když po skončení hrací doby odejdou všichni po svých, jsem spokojená, ať je výsledek jakýkoliv.
Ema dala ve finále důležitý gól, Anna patří k hlavním oporám týmu. Sledujete jejich zápasy analyticky, nebo se ve vás při každém střídání pere nervozita s hrdostí?
Zápasy všichni prožíváme velmi emotivně, analýzu ale přenecháváme trenérům. Obě dcery jsou tvůrčí a týmové hráčky, umí se vypořádat s mediálním i herním tlakem, užívají si skutečnost, že hrají ve stejném klubu a jsou jeho motorem. Z vítězství mám radost, protože vím, kolik práce, odříkání i fyzické bolesti za ním stojí.
Anna byla navíc oceněna v anketě Sportovec roku 2025 okresu Břeclav v kategorii krajánek. Co pro vás znamená, že se její úspěch nepočítá jen v gólech a titulech, ale vrací se i symbolicky domů, do regionu?
Anička byla opakovaně vyhlášena jednou z deseti nejlepších florbalistek světa, v juniorské kategorii dokonce nejlepší světovou hráčkou. Regionální ocenění je důležité především jako poděkování pro práci místních trenérů, protože jsou to právě oni, kdo děti motivují, učí je pracovat v kolektivu a pomáhají jim hledat řád, zlepšovat se, mít smysl pro fair play. Obě dcery lákají k angažmá nejlepší zahraniční kluby, jsou ale spokojené na jihu Moravy, kde mohou kombinovat studijní i sportovní život, vracet se domů a budovat si vlastní profesní cestu. Mikulov navíc obě dcery skvěle propagují v médiích, snímky města se objevují v televizních přenosech, na sociálních sítích i v tiskovinách.
Když člověk vidí špičkový sport zblízka, zjistí, že za lehkostí je dřina a za talentem disciplína. Platí něco podobného i v umění a v práci galerie?
Většina mých klientů-sběratelů jsou lidé úspěšní ve svých profesích. V průběhu opakovaných setkání s nimi se dozvídám, že velká část z nich se věnovala sportu a mnozí byli dokonce úspěšní reprezentanti. Člověk si totiž do svého dospělého života odnáší spoustu užitečných vlastností a dovedností. Takže ano, sport vás vychovává i pro budoucí profesní život. Naučí vás nevzdávat se po první prohře, budete vědět, že za úspěchem stojí spousta úsilí, pomůže vám rychle se rozhodovat, z kolektivu jste vycvičen odhadovat charaktery lidí, nebojíte se udělat vlastní rozhodnutí, byť může být nezvyklé. Myslím, že i mne sport lidsky formoval a v základních parametrech dobře připravil na profesi galeristy, navíc mohu ve svém povolání potkávat mnoho svých bývalých spoluhráčů a kamarádů.
Jan Šmikmátor
