Pamětnice vyprávěla, jak přežila Terezín

Publikováno dne 7. květen 2012.

Putovní výstava s názvem Děvčata z pokoje 28, L 410, Terezín dorazila taky do Mikulova. O všedním životě v terezínském ghettu za druhé světové války vypráví několik panelů v obřadní síni židovského hřbitova. Zahájila ji tam beseda s Annou „Flaškou“ Hanusovou-Flachovou, jednou z těch, kdo přežil holocaust.

„Byla jsem v naší rodině benjamínek, znala jsem jenom lásku a něhu, o to hůř jsem snášela dobu, kdy jsem musela nosit židovskou hvězdu. Vzpomínám, jak jsem potkala tři esesáky a zaslechla jsem: podívej, taková hezká holčička, škoda, že to je židovka. Nechápala jsem to. Běžela jsem za maminkou, aby mi vysvětlila, proč to je škoda, co je na tom špatného. Ale ta jenom plakala,“ líčila pamětnice.

Na své jedenácté narozeniny dostala povolávací rozkaz do transportu. Tři dny se tísnila ve školní tělocvičně na Merhautově ulici v Brně, než nastoupila do vlaku směr Terezín. Tam byly pro děti zřízeny zvláštní domovy, kde se dostaly do péče vychovatelek. „Neučily nás nenávisti. Naopak. Snažily se nám nahradit rodiče, dát pocit bezpečí a nabídnout smysluplnou činnost. Tajně nás vyučovaly, zpívaly s námi, tancovaly,“ zavzpomínala Anna Hanusová-Flachová.

Na pokoji 28, L 4101 bylo původně téměř třicet dětí. Po dalších transportech tam zůstala „Flaška“ jen se třemi kamarádkami. Všechny stály u zrodu organizace s názvem Maagal. Jeho členky se příkladně chovaly, pěstovaly přátelství, organizovaly různé kulturní akce a pomáhaly starým lidem. Maagal měl svůj stejnokroj, hymnu i heslo. Repliku vlajky si mohli hosté besedy prohlédnout na vlastní oči.

„Soustavný hlad, nemoci, podlomené zdraví, umírání všude kolem a nejistotu, co bude zítra, nám pomáhaly překonat plány, fantazie, vzájemná podpora, kamarádství a výjimeční lidé, kteří se o nás starali. Říkala jsem si, že na konci války začnu skákat až do stropu. Pak to přišlo a já jsem tomu tři dny nemohla uvěřit. Domů jsem se vrátila s tělem koncentráčnickým, ale s duší vzletnou. Takže jsem šla třeba třikrát během odpoledne do kina,“ usmívala se Anna Hanusová-Flachová.

Tak, jak si v terezínském ghettu vysnila, po osvobození se dostala na konzervatoř a později vyučovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Když se po letech setkala se svými dávnými přítelkyněmi z pokoje, zavzpomínaly a zasadily se o vznik knihy Hannelore Brenner-Wonschickové Děvčata z pokoje 28, která sloužila jako předloha pro německou a později i českou výstavu.

DS