Tanečníci a zpěváci z Pálavy se předvedli v dalekém Iráku
Členové Národopisného souboru Pálava se vydali až do dalekého Iráku na 3. mezinárodní folklorní festival v Kalaru (19.-23. března).
Po dlouhé letecké cestě z Prahy přes Vídeň do Erbilu a následné tříhodinové jízdě autobusem jsme byli ubytováni v hotelu Perizh ve městě jménem Sulaymaniyah, v němž se jako v metropoli regionu Kurdistán střetává evropská a místní kultura. První skupina docestovala do Sulaymaniye již v pátek 15. března večer, druhá pak o tři dny později. Do zahájení festivalu jsme měli čas se seznámit s místními zvyklostmi, krajinou, kulturou i stravou.
Samotné zahájení festivalu se uskutečnilo v Kalaru, kde jsme začali průvodem místními ulicemi a krátkými vystoupeními jednotlivých souborů, v nichž se představily kromě nás i soubory ze Slovenska, Polska, Íránu, Iráku, Gruzie, Maďarska, Ukrajiny a dalších zemí. Poté jsme se přesunuli na Sherwana Castle, což je místní kulturní památka – hrad postavený v roce 1734 –, kde probíhal hlavní program festivalu. Abychom nepřišli k úhoně, doprovázela nás celou cestu i ozbrojená vojenská eskorta, která nám v této divoké oblasti zajišťovala bezpečí. Program festivalu se protáhl až do setmění, ale přes naše částečné obavy jsme se na hotelu dočkali večeře, a to i přes pozdní hodinu našeho návratu. Mimochodem stravování po celou dobu festivalu bylo dobré včetně silné kávy připravované v džezvě a ještě silnějšího velmi sladkého čaje, avšak chyběla rozmanitost.
Druhý den festivalu se konal v místě našeho dočasného bydliště, v Sulaymaniyi, a započal opět průvodem ulicemi města. Po dlouhém průvodu kolem desetitisíců, ne-li statisíců diváků jsme opět vstoupili na jevištní scénu a předvedli figurální tance z Hanáckého Slovácka, které se setkaly s ovacemi přihlížejícího publika. V Sulaymaniyi probíhal hlavní program vystoupení souborů na několika místech a ke zpestření byly všude kolem vypouštěny po celý den ohňostroje, neboť místní lidé právě oslavovali kurdský nový rok 2713. Všude panovala uvolněná atmosféra, ačkoliv ani tady nechyběly ozbrojené síly k udržení pořádku.
Následujícího dne – ve čtvrtek – zde nastal státní svátek a pořadatelé festivalu usoudili, že pro účinkující je vystupování velmi náročné, a tak nám všem dali „volno“, ve kterém pro nás uspořádali pikni v horách. Všichni jsme se zde bez ohledu na rasu, národnost nebo náboženské vyznání sešli, rozprávěli spolu, společně jsme poobědvali pod širým nebem, připojovali jsme se k tancům různých kultur, někteří se stihli dokonce i opálit na sluníčku. Při západu slunce jsme se vydali zpět do hotelu, kde nás domorodí tanečníci pozvali po večeři na zábavu při hudbě. Poté jsme v „mejdanu“ pokračovali dále odděleně, když šli ostatní Nečešina kutě.
V pátek byla další vystoupení a přehlídky souborů, opět v Sulaymaniyi, v místních okrasných zahradách. Zde jsme vyměnili tradiční chorvatský kroj za kopanický a zatancovali přihlížejícímu publiku pásmo tanců ze Strání. Do hotelu jsme odjížděli opět za tmy, ale potěšeni úspěchem, který jsme u místních vzbudili ukázkou naší odlišné kultury.
Sobota přinesla pro všechny na jednu stranu úlevu, na druhou také vyčerpání. Opět nás čekala tříhodinová cesta do Kalaru na slavnostní zakončení festivalu. Pořadatelé odměnili všechny účastnické soubory pamětním talířem a poděkováním, zhodnotili festival jako velmi úspěšný a celý ceremoniál byl zakončen kurdskou hymnou.
Tímto se s námi rozloučili a nás čekal po zbývající dny již jen volný program. Druhého dne odletěla první skupina zpět na Moravu, zatímco druhá dohnala to, co jí chybělo – tzn. výlet po městě, návštěva zdejšího katolického kostela, návštěva trhů a výlet do hor v okolí Sulaymaniye. Poté se také vydala zpět domů a naše výprava do v povědomí lidí divoké, válečné země definitivně skončila. Všichni se vrátili v pořádku, obohaceni o zkušenost s místními mírumilovnými a společenskými lidmi, s nevšedními zážitky nejen ze samotného festivalu, se zážitky, na které se rádo vzpomíná.
Lenka Pecová – tanečnice NS Pálava Mikulov
