Národy Podyjí roztančily chuťové buňky

Publikováno dne 22. srpen 2010.

Je libo boršč, kelečský kotlík, sele na rožni, šabatový chléb, góju nebo snad Sachrův dort? Otázka, před kterou stáli všichni, co si nenechali ujít XI. ročník festivalu Národů Podyjí.V sobotu se totiž mikulovské náměstí proměnilo v centrum tradičních národnostních delikates.

Kuchařskou zástěru si nakonec oblékli zástupci šestnácti národů. Každý tak mohl nakouknout pod pokličku srbské, vídeňské, mongolské, malokarpatské, arménské, české, podpálavské, goralské, horňácké, židovské, záhorácké, italské, romské a kelečské kuchyně. Pomyslný jídelní lístek letos rozšířil ruský a komijský stánek. Vpodvečer se začaly míchat ještě koktejly za lepší svět.

Za výjimečnými pokrmy stojí obvykle neobyčejné příběhy jejich kuchařů, lidí různých národností, kteří si region Podyjí oblíbili natolik, že se v něm usadili natrvalo. Z Ulánbátaru, hlavního města Mongolska, se před dvanácti lety se svojí matkou přestěhoval Bilegsaikhan Odbayar. Ve Znojmě, kde bydlí, se vyučil v oboru kuchař-číšník a na mikulovském náměstí vařil potřetí. „Festival sjednocuje národy, a to se mi moc líbí. Proto se ho budeme účastnit do té doby, dokud nás budou organizátoři zvát,“ slíbil Odbayar. Letos nabízel buuz, tradiční mongolské šátečky z těsta plněné masem a vařené v páře. „Velký zájem byl také o mongolskou vodku,“ doplnil.

Od samého začátku se na festivalu objevuje třeba stánek s italskou kuchyní. „Máme dokonce jednu stálou zákaznici. Ta si rok co rok chodí pro kapsu plněnou šunkou, sýrem a kukuřicí,“ prozradil Marcel Sendrej, jehož otec pochází z Itálie. U stánku pomáhal matce, se kterou bydlí v Mikulově. „Sám jsem ochutnal jednu arménskou specialitu,“ dodal.

Ačkoliv pršelo, návštěvníci drželi festival nad vodou. „Velké poděkování patří všem, kteří to nevzdali a zůstali. Bez nich bychom to mohli zabalit,“ vyzdvihla produkční akce Sylva Chludilová. Stejně jako desítky dalších lidí se nepřízní počasí nenechal odradit ani Václav Marek, který do Mikulova přijel se svojí dcerou z Veselí nad Lužnicí. „Na festivalu jsem poprvé, ale jsem nadšený. Chutnaly mi špagety se sýrovou omáčkou z italské kuchyně,“ pochvaloval si.

Plno nebylo jen u stánků s jídlem, ale také před pódiem. Kromě kulinářských zážitků totiž národnostní skupiny přichystali rovněž kulturní program. Vystoupily třeba matrjošky, orientální tanečnice, soubor maďarských lidových tanců, dívčí studentská kapela Wild Eggs z Mikulova nebo rakouští Hifi FM. Slyšet tak byla opera, folk, ska punk i psychedelický rock. A lidé tančili. Jen tak na dešti, někteří bosi, jiní s kapucemi nebo deštníky. Do půlnoci se přitom mohli ohřát na radnici u koštu vín. Kdo si pak v neděli přivstal, mohl na Kostelním náměstí usednout k veřejné snídani, která je od roku 2004 pravidelným zakončením festivalu. Letos se jí zúčastnili také umělci Mikulovského výtvarného sympozia „dílna“, stůl obohatili vydlabanými melouny s ovocem a vodkou.