Studenti čtou a píší noviny
V tomto školním roce se studenti již pošesté účastní projektu MF DNES Studenti čtou a píší noviny. Probíhá každoročně ve dvou kolech (na podzim a na jaře), studenti se vyjadřují k zadaným aktuálním tématům. Redaktoři potom vybírají nejlepší články a otiskují je v novinách. O projekt je velký zájem, ke každému tématu dostanou redaktoři kolem tří tisíc příspěvků ze středních škol. O to větší mají pak studenti radost, když se jejich práce objeví v novinách. Letos v podzimním kole byl uveřejněn příspěvek Bohunky Kolínkové ze sexty na velmi těžké téma Globální policie, globální morálka.
Takto o tématu uvažovala Bohunka:
Proti násilí násilím. Musí to působit demokraticky
Sýrie. Mrtví. Pěna u úst. Lékaři. Vyšetřování. Chemická bomba? Sarin. Potvrzeno. Kdo útočil chemickými zbraněmi? Nevíme. Kdo má důkazy? Všichni. Anebo nikdo. Jak to zjistit? Poslat na místo tým nezávislých vyšetřovatelů. Jsou nezávislí?
Koho tím míníme, když mluvíme o nezávislých? Existuje objektivita? Ne. Existují věrohodní svědci incidentu? Ne? Kdo umí, či neumí zacházet s chemickými zbraněmi? Kdo je má ve vlastnictví? Asad.
Mohly být ukradeny, či vyrobeny (byť špatně)? Pravděpodobně ano. Přijdou někdy na to, kdo skutečně zbraně použil?
Příliš mnoho otázek, příliš málo jasných odpovědí. Avšak rezoluce o Sýrii nám říká: Zničíte veškeré chemické zbraně pod dohledem „nezávislých“ pozorovatelů. Když to neuděláte, tak… Na dalším postupu se dohodneme. Ale v Sýrii nezabíjí jen chemikálie.
Rusko a Čína částečně prosadily svou. Amerika a ostatní západní mocnosti také. Kdo k jednání přizván nebyl? Lídři obou syrských protivníků (armády a opozice). Mají právo účastnit se jednání? Možná jen jako svědci. Jsou až příliš zaujatí. Naproti tomu Západ na straně povstalců, Východ na straně Bašára Asada. Jsou zaujatí? Ovšem. Oproti přímým účastníkům sporu, Syřanům, však mají jednu výhodu. Ještě stále si dokážou „sednout“ a nějakým způsobem jednat. Má však ono jednání vůbec smysl, když nikdo neví, co přesně se stalo? Dá se konkrétní viník toho všeho vůbec najít? Po těch letech? A k čemu by to vedlo?
Paralela: Egypt
Dovolím si srovnat Syrskou situaci s Egyptem. Dne 3. července 2013 byl po masových protestech svržen egyptský prezident Muhammad Mursí vládními armádními jednotkami. Zaváděl promuslimské reformy, hrozilo vytvoření islámského státu. Vydal dekret, kterým soustřeďoval do svých rukou moc na úkor parlamentu a justice, a i když jej následně zrušil, snaha o islamizaci státu byla citelná…
Svět byl z převratu v šoku, avšak zdálo se, jako by západní mocnosti vítaly pád režimu Muslimského bratrstva, a chystaly se k podpoře nové vlády – demokratičtější. Nastávají předpokládané nepokoje. Mocnosti Egypt dál podporují. Nepokoje nabírají na intenzitě. Objevují se první zprávy o střelbě vojáků do protestujících.
Smrt mladého novináře způsobená kulkou příslušníka armády všem vyrazila dech. Protestující byli vyhnáni ze svých táborů, bylo jim odebráno právo svobodně se vyjadřovat. Nyní jsou veškeré aktivity Muslimského bratrstva zakázány.
Kdo je tedy ten hodný a špatný teď? Karta se otočila, fakta však zůstávají stále stejná. Obě dvě strany si navzájem protiřečí. Stejně tak je tomu i v Sýrii. Ale jak tento spor vyřešit?
Má Amerika přestat posílat zbraně povstalcům? Ne, pokud prezidentu Asadovi bude nadále napomáhat Rusko s Íránem a Čínou.
Nechat Sýrii absolutně bez jakékoliv podpory, včetně okolních států? Nemožné.
Pokud svět tuto krizi chce nějak vyřešit, musí přijít vůdci. Vůdci z obou stran, kteří budou schopni a ochotni jednat. Měli by odpovědět na zásadní otázky – kdo použil smrtící plyn, není jednou z nich. Situaci to nevyřeší. Měli by se ptát: Je Asadův režim dobrý/správný (s ohledem na obyvatelstvo)? Má opozice pravdu, popřípadě v čem? Jak zasáhnout proti teroristickým skupinám? …
Je těžké se přiklonit na jednu, či druhou stranu
Ale tohle všechno není jen o Sýrii. Amerika, Rusko, Čína, Írán – mocnosti, které jsou schopny vládnout světu, poslední dobou tápou.
Američané se nedokážou dohodnout, zda je jejich zasahování v cizích zemích správné, nebo ne, jejich vůdce si často nuceně protiřečí. Moc velký nátlak zvenčí, možná v rozporu s jeho vlastním úsudkem. Tento vnější tlak se bohužel mění a Barack Obama bude muset rozhodnout. Jeden z největších paradoxů, že proti násilí se musí bojovat násilím, zůstává platný. My jsme při sametové revoluci měli štěstí, že Sovětský svaz byl slabý, že přišel reformátor s demokratickým duchem, že to šlo ráz na ráz. Nebo nešlo?
Navíc, jak moc je armáda Spojených států naproti násilí? Mučení jim není úplně cizí, což potvrdily i dokumenty, které na světlo vynesl Bradley Manning. Dostal za to 36 let za mřížemi. Byl neobezřetný.
Rusové se pro změnu nedokážou rozhodnout, zda chtějí vládnout demokratickou, či diktátorskou formou vlády. Nevědí, jestli jít s dobou nebo se konzervativně držet tradic a zvyků. Ale svět si zatím neuvědomuje, jak velkou moc mají, i když ji pociťujeme neustále.
Íránští představitelé se pro změnu nedohodli, jak budou postupovat vůči Americe i celému světu, ve věci týkající se obohacování uranu. Situace se nyní vyostřuje – překročili hranici obohacování dvaceti procent.
Žádný z těchto států není bez poskvrny, USA, Rusko, Írán i Čína jsou obviňovány buď z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, nebo omezování základních lidských práv a svobod.
Nicméně je naivní myslet si, že situace v Sýrii se vyřeší mírovou cestou. Za současných podmínek je tato možnost nemyslitelná. Ta násilná taktéž.
Pokud by nastala intervence jen jediné z těchto zemí, co by to znamenalo? Nepřesáhla by potom tato válka hranice Sýrie? Stala by se světovou? To už je pohled možná trochu moc dopředu…
Za současných podmínek intervence není možná. Ne s vůdci, které máme nyní. Zatím však nejsou žádní noví a spolehliví na obzoru.
Zásahy velmocí do záležitostí ostatních zemí by se měly uskutečňovat jen v krajních případech jako je právě Sýrie. Tato možnost však nikdy nesmí být vyloučena. K její realizaci ovšem nejprve musí být splněny nejrůznější podmínky. Těch zatím dosaženo nebylo a nikdo neví, jak jich dosáhnout tak, aby to nepůsobilo moc nedemokraticky. Proto stagnujeme.
Bohumila Kolínková
MF DNES, Studenti čtou a píší noviny, 4. 11. 2013