„Cestování je pro mne svoboda," říká mladý cestovatel a fotograf Martin Nešpor z Mikulova
ROZHOVOR S MARTINEM NEŠPOREM
Martin Nešpor, teprve třiadvacetiletý vášnivý cestovatel a fotograf, horolezec a dobrodruh z Mikulova sám překonal zamrzlé jezero Bajkal. Letos v březnu zdolal téměř 630 kilometrů od severu k jihu a stal se tak vůbec nejmladším Čechem, který podobnou cestu uskutečnil.
Martine, proč jste se rozhodl zdolat právě Bajkal?
„Procestoval jsem spoustu zemí se spacákem, stanem a ešusem. Ale vždy to bylo v létě, kdy vás žádný extrém nepotká. Měl jsem touhu udělat něco drsného, zažít pořádné dobrodružství a poznat sám sebe z další stránky, taky si vyzkoušet až na jakou hranici můžu zajít, co až zvládnu. Taktéž mě lákala zimní krajina a pravá sibiřská zima."
Jak jste se na cestu připravoval?
„Jako na klasickou expedici. Musíte být ve fyzické i psychické kondici. Minimálně třikrát týdně jsem chodil do posilovny cvičit a běhat. Připravoval jsem na cestu vybavení, zařizoval víza, nakupoval expediční stravu. Výbavu jsem měl převážně od českých firem, jako Sir Joseph, HighPoint, Tilak a Prabos."
Jak jste na Sibiř cestovali?
„Šest dní vlakem, osm tisíc kilometrů. A byla to obrovská zkušenost a nezapomenutelný zážitek. Nastupovali jsme v Bratislavě, přestupovali v Moskvě, takže byl čas i na procházku po Rudém náměstí, a pak z Moskvy po transsibiřské magistrále do Severobajkalsku. Nazpátek jsem cestoval už sám. To jsem byl po akci hodně unavený a zchátralý, ale šťastný, že jsem dokázal přejít sám Bajkal. Co mi na cestě vlakem ale nevyhovovalo, byla ta teplota ve vagoně. Třicet stupňů bylo na mě fakt moc a to byla Rusům ještě zima."
Co ruština, uměl jste alespoň pár slov před cestou na Bajkal?
„Vůbec nic. Snad jen pozdravit. Na lavičce na nádraží v Bratislavě vedle mne seděly Rusky a já jim vůbec nerozuměl a říkal jsem si – kam to vlastně vůbec jedu. Ale po tom měsíci a půl jsem se docela zdárně domluvil a lidi na Bajkale mi nevěřili, že jsem se v Čechách rusky ve škole neučil."
Co pro vás bylo na expedici nejtěžší?
„Já jsem vlastně nic hrozného nezažil. Ale asi nejtěžší a zároveň nejlepší bylo to rozhodnutí, že půjdu dál přes celý Bajkal sám. Rozdělili jsme se s parťákem Markem, protože se časem ukázalo, že on měl jiný plán a naše záměry byly rozdílné. Zároveň to byla i ta nejlepší věc, že jsem se rozhodl jít dál sám. Bajkal není opuštěné místo, občas je i telefonní signál, potkával jsem občas lidi, popovídali jsme. Ale ve skutečnosti jste tam pořád sám a kolem vás jen led a chlad."
Pro vás jako fotografa to musel být na Bajkale ráj.
„Bajkal je velice fotogenické místo a to nejen v zimě. Hodně času jsem strávil focením a taky jsem si dovezl patnáct set snímků, taky jsem dělal krátká videa, ze kterých možná vznikne dokument. Plánuji udělat i přednášky a výstavy fotek."
Co vás nejvíc láká na cestování?
„Svoboda. Cestování mi dává neskutečnou možnost rozvíjet se, poznávat sám sebe i lidi kolem sebe, poznávat nové kultury. Hodně mě baví potkávat moudré lidi a tu moudrost z nich čerpat, pokud mi to dovolí. Když jsem poprvé vyjel ven, tak to pro mne byl relax a dobrodružství zároveň. Na cestování mne baví rozmanitost, nesnáším stereotyp. Rád si dělám svůj vlastní obrázek o světě a ne jenom to, co nám říkají média, nebo co známe ze školy."
Kdo vás k cestování přivedl?
„Moji rodiče. Poprvé jsme vycestovali v mých šesti letech na Slovensko za prababičkou. To byl můj první výjezd za hranice. Moji rodiče jsou kulturně založení, aktivní a také rádi cestují. Cestovali jsme po Evropě se stanem a spacákem už od mala. Dobrodruh jsem asi po taťkovi, který nás cestou do Černé hory provezl Bosnou a Hercegovinou a Albánií."
Jak moc vás pro cestování vybavil také skauting?
„Obrovsky. Naučil mne se sám o sebe postarat v lese, naučil mne ctít přírodu. Ale hlavně dal mi obrovský životní rozhled, který mi pomohl a pomáhá cestovat."
Kdy jste v sobě objevil cestovatelkou vášeň?
„Cestování a pobyt v přírodě mne opravdu baví, k tomu mne vedl i skauting. Už jako dospělý jsem začal sám či s přáteli cestovat po Evropě, objevovali jsme krásy Kanárských ostrovů, vydali se do USA, Gruzie, Albánie či Maroka. Miluju hory, takže jsem se vydal do Dolomit, Tater či na Korsiku a rád se vracím do rakouských Alp."
Jak finančně náročné je pro vás cestování?
„Já jsem si na své cesty vždy vydělal sám. Sám jsem si cestu připravil, nikdy jsem nejel s cestovkou, to je pro mne hrozně omezující. Já mám rád, když si vše naplánuji sám a mohu na cestě plán třeba i operativně změnit. Nejsem nikterak náročný, nepotřebuji spát v hotelu a jíst v restauracích, stačí mi stan, spacák a trocha jídla. Pokud dodržíte všechna tato „pravidla", tak vás cestování nevyjde vůbec draho."
Co byste vzkázal začínajícím cestovatelům, nebo těm, co mají obavy vyjet do zahraničí na vlastní pěst?
„Lidé jsou často na vážkách, bojí se nebo hledají výmluvy, proč nemohou jet. Nemusí se však bát, ve světě se nic hrozného neděje. Nemusíte jet hned na Sibiř. Já jsem začínal na Kanárských ostrovech, kde je teplo. A pokud budu inspirací pro druhé, aby se odhodlali cestovat, tak jsem svůj záměr splnil. Vždyť my Češi se nebojíme cestovat a každý si může plnit své sny. Je to jen o tom, jestli chcete nebo ne. Pokud chcete, tak se vám to podaří."
Jitka Sobotková, foto: archiv Martina Nešpora
