Vzpomínky Kateřiny Kopejtkové na život za 2. světové války v lesích uprostřed Jugoslávie
Jednou z nejstarších občanek města Mikulova je paní Kateřina Kopejtková. Stále vitální žena se před bezmála devadesáti lety (18. 6. 1925) narodila v bývalé Jugoslávii. Prožila zde i druhou světovou válku a o své vzpomínky se podělila při našem setkání v den výročí osvobození Mikulova 22. dubna.
Paní Kateřina šla ve svých dvanácti letech do služby v Záhřebu, kde se seznámila se svým nastávajícím manželem. Po svatbě se pak přestěhovali do jeho rodné obce Ludina, kde žila česká komunita. Když vrcholila druhá světová válka a válečná vřava dorazila i tam, tak její manžel odešel do lesa k partyzánské brigádě Jana Žižky. Jeho těhotná žena i s prvorozeným synem na něj čekali doma. „Když však přišli Němci do vesnice, rabovali, všechno nám sebrali, z ruky mi strhli i snubní prstýnek, vzali krávu, obilí, brali si bez ptaní ženy a znásilňovali je. Obličej jsem si tenkrát zamazala sazemi, abych se jim nelíbila. A můj manžel mi po jednom muži vzkázal, ať uteču za ním do lesa, nebo mě Němci odvlečou do koncentračního tábora," vzpomíná Kateřina Kopejtková.
Se základními věcmi, peřinou, s tříletým synem Jaroslavem a s krávou odešla na smluvené místo, kde čekala přes noc. V lese u partyzánské jednotky, v nehostinných podmínkách, také porodila dceru Aničku. Její vzpomínky na život uprostřed hlubokých hvozdů jsou plné bolesti a strachu, ale také obrovské pokory a radosti z toho, že přežila a dočkala se osvobození své vesnice.
Do Mikulova se rodina Kopejtkova přistěhovala v roce 1947 poté, co uposlechli výzvy, aby se čeští občané vrátili zpět ze zahraničí do rodného poválečného Československa v rámci osidlování pohraničí.
U příležitosti ukončení 2. světové války byla paní Kateřina Kopejtková minulý měsíc z rozkazu prezidenta Ruské federace vyznamenána medailí „70 let vítězství ve Velké vlastenecké válce".
js
