Fotografie vyprávějí o africkém kmeni
Dogon je název výstavy a malijského kmene. Jak a kde jeho příslušníci žijí? Čím se živí? Jaké mají rituály a kulturní zvyky? Odpovědi přináší dokumentární snímky, které v pátek 26. srpna zaplnily mikulovskou Eat art gallery na Kapucínské ulici.
Studijní cesta přivedla pedagožku Veroniku Filzmaier-Stašek do západoafrického Mali. Objevila tam kmen Dogonů, kteří ji na nějaký čas přijali mezi sebe a nechali ji nahlédnout do svého světa. Během expedice pořídila řadu fotografií, nahrávek hlasů i hudby, které společně s artefakty a recepty domorodců dovezla z Rakouska do města pod Pálavou.
Kmen Dogonů čítá na 250 tisíc příslušníků, kteří v současné době obývají asi 300 vesnic. Kořeny jejich rodu jsou nejasné. Kolem 14. století uprchli před vlivem Islámu a křesťanství do takzvané Falaise. To je 250 kilometrů vysoký a 200 kilometrů dlouhý skalnatý útes, kde si z hlíny vystavěli svá obydlí.
„Lidé tohoto kmene jsou zcela soběstační, rychle se učí. Za čtyři měsíce tam děti umí psát a číst, po pěti letech získají základní vzdělání. Zásadně nepoužívají žádný příbor, i kašoviny a rýži jí rukama, přesto si nikdy nezašpiní oblečení. Chovají hovězí dobytek, kozy, ovce, pěstují obiloviny,“ doplnila Filzmaier-Stašek na vernisáži.
Když do vesnice přijde cizinec, musí požádat nejstaršího z kmene o dovolení vstoupit. A neměl by chodit s prázdnou. „Očekává se dar předávaný oběma rukama. Neobešli jsme se tam bez místního překladatele. Někteří sice umějí základy francouzštiny, ale většina hovoří vlastním jazykem. Každá vesnice má přitom navíc zvláštní nářečí,“ zmínila autorka snímků.
Nejzajímavější je podle ní víra Dogonů a s ní spojené ceremoniály. Dogoni jsou nábožensky velmi tolerantním kmenem, sami dodnes žijí podle přísného animistického principu. Dle jejich víry stvořil bůh Amma dvě koule – Zemi a Slunce, z rozžhavené hlíny potom černé obyvatelstvo a při měsíci ze studené hlíny bělochy.
Jak praví mýtus, na počátku jejich vlastního rodokmene stála čtyři dvojčata. „Věří také, že se člověk rodí jako bytost oboupohlavní. Rituálem obřízky, kterou ve čtrnácti letech podstupují jak chlapci, tak děvčata, se tento stav rozsekne. Dělba práce mezi mužem a ženou je rovněž jasně daná. Zatímco třeba předení vláken je čistě ženská záležitost, ke tkalcovskému stavu si sedá zásadně silnější pohlaví,“ líčila Filzmaier-Stašek.
Dostalo se jí zvláštní výsady. Mohla se jako dosud jediná žena zúčastnit slavnosti tančících masek, při které se duše zemřelých předávají bohům. „Muži v maskách přitom drží v ústech čtyřmetrovou tyč a tancem demonstrují pohyb Země a Slunce. Tento rituál je kvůli kontaktu se světem mrtvých ženám odepřen. Mají ale svoji zvláštní třídenní slavnost, při které se tancem dostávají do transu,“ uzavřela dokumentaristka.
Výstava potrvá do 22. září, vstupné na ni je dobrovolné.
(DS)