Pilnaj zasvětil Mikulov do tajů didgeridoo

Publikováno dne 14. únor 2012.

Dva dechy ze dvou hudebních světů se v sobotu 11. února propojily v mikulovské galerii Efram. Tóny didgeridoo se tam proplétaly s barytonsaxofonem v podání dua Deši. Na jih Moravy je pozvalo Centrum ekologické výchovy Pálava, kde na kulturní lahůdku navázal nedělní workshop hry na tradiční australský dechový nástroj.

Kouzlo didgeridoo objevil Lukáš Pilnaj, člen kapely Deši, zhruba před jedenácti lety. „Právě tehdy mi kamarád ukázal, k čemu mají v čajovně ty bambusové klacky, které jsou evidentně nepoužitelné na nic rozumného. Jedním krátkým dechem rozezněl jeden z nich. V okamžiku jsem tomu zvuku propadl a rozpoznal, že jsem našel, co jsem hledal, a že to je má cesta,“ popisuje na svém webu Pilnaj.

Sólově působí pod názvem D.I.D.G. Orchestra, v Mikulově se představil spolu s klarinetistkou a saxofonistkou Evou Žižkovskou jako duo Deši. Oba taky stáli u zrodu elektroakustického projektu Kus kus klan. Ve dvojici spolu hrají od roku 2009 a mají za sebou desítky vystoupení doma i v zahraničí. Zná je publikum v Anglii, Polsku, Itálii i na Slovensku.

Mimořádný úspěch sklidili taky ve městě pod Pálavou. Hostem meditativního etnovečera se tam stal multiinstrumentalista Aleš Řezáč. „Galerie byla úplně plná a sedělo se na všem, na čem se sedět dalo, nebo se stálo. Skvělá atmosféra i výkony,“ shrnula instrumentální koncert provozovatelka galerie Efram Sylva Chludilová s tím, že Pilnaj neumí na nástroj jen bezvadně hrát, ale taky o něm poutavě vykládat.

Didgeridoo se zrodilo v severní části Austrálie. Jde prakticky o dutou větev, kterou hráč rozeznívá vibrací svých rtů. Vyrábí se z eukalyptových stromů, které jsou přirozeně duté působením termitů. Tropičtí mravenci totiž do kmenů kladou vajíčka a jejich larvy pak vnitřek stromu spořádají. Australští domorodci používají tento nástroj údajně přes čtyřicet tisíc let a většina mu neřekne jinak než Yedaki. Název didgeridoo patrně odvodili první bělošští osadníci podle typického zvuku di-ta-ri-doo.

Pilnaj si nástroje dělá sám. Třeba z javoru, akátu, dubu, třešně nebo jasanu. „Všechny ty větve a kmeny, jenž mi prochází pod rukama, vnímám jako jistý druh bytostí, které přichází z lesa. Stejně jako jsme jednou přišli i my. Mají své osudy a příběhy, které chtějí vyprávět. Je mi ctí umožnit jim stát se hudebními nástroji – tím nejvznešenějším, v co se dřevo může proměnit a co nám umožňuje splynout s jeho vibrací, frekvencí, energií – veselit se, tančit, uklidnit se,“ říká hráč.

DS, foto: Krištof Řezáč